Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
... a v naší nápravě recenzentských křivd a flákáren budeme pokračovat výpravou do končin, kde se budoucnost stává minulostí a minulost současností. Nebo tak nějak. Retro vlna kvete ve všech oblastech popkultury a metal / rock není výjimkou. I když je ta záplava nahrávek, které fungují jako teleporty, v něčem jistě únavná, stále přináší další a další zábavné desky, které ve starých formách nacházejí nové a vzrušující obsahy. A tak dnešní návrat do budoucí minulosti zahájíme dvojicí severských desek, pokračovat budeme přes Ameriku a Austrálii, abychom se nakonec ocitli... zase ve Švédsku. Chápete tu pointu?
HÄLLAS: Excerpts From a Future Past (2017, The Sign Records, 42:48)
Kvartet ze švédského Jönkopingu ví, jak se sladce ztratit v čase. Podívejte se na obroučky brýlí, které členové téhle mladé kapely nosí. Takže další ctitelé sedmé a osmé dekády? Nepochybujte. Další album, u kterého se budeme drbat rozpačitě na hlavě, k čemu tyhle regresy vlastně jsou? Ani náhodou. Ano, HÄLLAS jsou bytostně vintage. Jejich výraz je zcela odvozený z rockových tepen dávné minulosti, zahleděný do raného hard rocku, art rockového ornamentalismu i proto-metalových harmonií. Přesto na „Excerpts From a Future Past“ není ani zbla zatuchlosti. Tahle kapela možná miluje vzdálená hudební echa, ale dovede je zesílit moderním, poučeným a skladatelsky zručným způsobem. Hudba je to jednoduchá, prosycená zasněnou radostí, láskou k přirozenému zvuku kytar i plynutí éterických rockových melodií. A navíc hrdelní, pronikavý hlas Tommyho Alexanderssona patří k nezaměnitelným, i když posluchače polarizuje. Nikdy jsem nebyl velkým uctívačem Uriášů nebo YES. Dokonce i k Sabbathům mám celkem rezervovaný vztah. HÄLLAS mají v něčem stejně blízko k těmto legendám jako k PINK FLOYD z éry „Meddle“. Švédská mlhovina, utkaná z možná prostých, ale delikátních sonických kontur, mě naprosto zhypnotizovala. Na poli retro-rockových alb vzniklo v roce 2017 jen málo takto silných, emotivních a smysluplných nahrávek. Adventure rock indeed.
Doporučená skladba: „Star Rider“
8.5/10
THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA: Amber Galactic (2017, Nuclear Blast, 55:03)
Máte pocit, že by vám občas bodl koks, ale drogy se vám hnusí? Měl bych tu alternativní látku. Alespoň THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA o sobě prohlašují, že zní jako kokain. Nemůže srovnávat, ale pokud jde o navození euforie, činorodosti, lehkosti a časoprostorového zmatení, funguje „Amber Galactic“ opravdu spolehlivě. Fórky o nepovolených substancích stranou. Za tímhle seskupením, které si v roce 2017 v mé osobní hitparádě připsalo titul desky s nejhnusnějším coverem, stojí dost provařená jména jako vokalista Björn „Speed“ Strid a kytarista David Andersson ze SOILWORK nebo legendární basák Sharlee D´Angelo z ARCH ENEMY. Takže, lupněte do svého imaginárního walkmana chromku, zabalte VHSky se Spielbergovými filmy, nažhavte motor DeLoreanu DMC-12 a vzhůru do éry medových synťáků, vzdušných kytar, nadýchaných refrénů a skladeb, které nesou ženská jména. „Amber Galactic“ je naprostý cheesy trip do rocku i popu 70. a 80. let, na který vás vezmou ti nejkvalifikovanější průvodci. Desce diktuje ráz skvělý a kabaretně všestranný Strid, který dovede cukrovat i chlapácky pochrchlávat. THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA kupodivu nezní jako recesistická šaškárna. Jejich třetí deska je naprosto návyková, vzbuzuje velmi povznesené stavy vědomí a když jí aplikujete, máte za chvíli chuť na další dávku. Prostě všichni retro junkies by si tenhle bílý sexy prášek měli dopřát v míře větší než malé. Jdu se udat na nejbližší četnickou stanici.
Doporučená skladba: „Midnight Flyer“
8/10
SATAN’S HALLOW: Satan’s Hallow (2017, Underground Power Records, 34:09)
Ruku na srdce. Všichni máme rádi heavy metal. Dokonce i Darkmoor, který ho ze srdce nenávidí, protože v životě navštívil až příliš mnoho kulturáků s po(b)litými stoly. NWOBHM má na tachometru najetou utěšenou štreku, ale jeho motor nestárne. I proto, že je na světě pořád dost mladých kapel, které se toho nebojí a po hlavě se vrhají do kalných vod, které se poprvé otevřely koncem 70. let. SATAN’S HALLOW a jejich debut představují přesně ten případ. Pětice z Chicaga kuje starou dobrou britskou ocel, kterou výrazně brousí dravý a nijak nepřikrášlený vokální projev Mandy Martillo. Co tuhle kapelu vyčleňuje z mnohohlavého davu je čistota, s jakou k heavy metalu přistupuje. Bez příměsí. Bez patosu, kudrlinek, klišovitých malůvek. Červená a černá. Kontrast průrazné rytmiky a zpěvných vyhrávek. Propletené kytarové dvojhlasy. Svižné riffovačky. Průzračně napsané songy, ve kterých není ani stopy po nějakém konfliktu a nadbytku čehokoli. Všechno pasuje na svoje místo. SATAN’S HALLOW na kovadlině mlátí macatou palicí do letitého materiálu, ale přitom znějí zdravě drze a svěže. Víc pobaveně než pozérsky. Jako kapela, která se v téhle hudbě cítí nenuceně jako ve vlastním obýváku a nemusí to nějak ostentativně zvýrazňovat hrozícími pěstmi.
Doporučená skladba: „Beyond the Bells“
7.5/10
MOTHERSLUG: The Electric Dunes of Titan (2017, samovydání, 42:55)
Loňští vítězové mé roční bilance, novozélandští stoner-rubači BEASTWARS, mi chybí a zatím se nezdá, že by v dohledné době proklamovaný konec svého působení vzali zpět, obzvlášť, když zpěvák Matthew bojuje s rakovinou. Příjemná hudební náplast ke mně ale doputovala z australského Melbourne. Druhé album tamní stonerové eskadry MOTHERSLUG totiž Novozélanďany v mnohém připomíná – bestiálním groovy zvukem, propojením neotesaných riffů s rockovým, a hlavně jurodivým bluesových feelingem. „The Electric Dunes of Titan“ balancuje na pomezí doom metalového pošmourna a lehce excentrického psychedelického tripu. Sorry za slovo balancovat, protože sugeruje nestabilitu. Tahle kapela je ve skutečnosti těžký stonerový křižník s masivním výtlakem. Zrezlá, mohutná konstrukce poháněná dopředu chraplavou energií hlasu Camerona Chrichtona, toxickou směsí bluesového feelingu a metalové sveřeposti kytar Regana Batleyho i betonově hutnou rytmickou sekcí. „The Electric Dunes of Titan“ je album syrové, neotesané. Místy by mu možná lehké kompoziční vycizelování prospělo. Ale jeho energii se odolává jenom stěží.
Doporučená skladba: „Downriver“
8/10
SORCERER: The Crowning of the Fire King (2017, Metal Blade Records, 70:51)
Existovat od roku 1989 (byť s významnou patnáctiletou pauzou) a mít na kontě dvě alba… To už svědčí o jisté míře trpělivosti. Stockholmský metalový Čaroděj je personálně propojený s veličinami jako TIAMAT, THERION či SIX FEET UNDER (vím, vím, smějete se hořce a já s vámi) a nebýt šťastné shody okolností a tvrdohlavosti zakladatele kapely Johnny Hagela už vlastně nemusel roky existovat. Tím by ovšem power a doomová metalová scéna doznala významné úhony. Už opožděný debut „In the Shadow of the Inverted Cross“ z roku 2013 sesbíral hodně chvály. Novinka s epickým názvem „The Crowning of the Fire King“ patří k žánrovým klenotům a suverénně dominuje nad početnou konkurencí. Podmračený, sychravý horizont křižovaný nekompromisními riffovými blesky, těžkými melodiemi, temná hladina, která se výhružně houpe ve středním tempu – v hudbě SORCERER se slévá power metalová energie a doom metalová tíživost. Něčím lehce spřízněným ve svých lepších letech vynikali jejich krajané EVERGREY, byť identita SORCERER je výrazněji spjatá s klasickým hard rockem / archaickým doomem, což je dáno i pronikavým, silovým a lehce zastřeným vokálem Anderse Engberga. Korunovaci ohnivého krále doprovázejí hromově majestátní hymny s virtuózními sóly a sošnými vícehlasnými refrény. SORCERER působí jako neústupný kolos plně zabraný do svého ponurého a zlověstného díla. A i když operují v poměrně stísněném prostoru, svoji bouřlivou hodinu bolesti ustojí bez potíží. Pro tuhle desku se hodiny možná zastavily v čase, kdy CANDLEMASS nahráli „Ancient Dreams“, ale, zatraceně, zkuste ji za to proklínat…
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.